V důsledku povodní byly v letošním roce v ČR zaznamenány sesuvy půdy. Můžete toto riziko a problematiku s tím spojenou popsat detailněji? Co tyto jevy způsobilo a jak je možné tato rizika eliminovat?

 Série jevů, při nichž hrály hlavní roli gravitační pohyby zemin a hornin, která doprovázela povodně především v Moravskoslezském kraji v květnu 2010 způsobené mimořádnými srážkami, vyvolala značnou pozornost široké veřejnosti. Jednalo se totiž o situace v mnoha případech mimořádně závažné, které přímo ohrožovaly životy a majetek občanů a to mnohdy i v místech zcela mimo dosah přímých účinků vlastních záplav. 

Co tedy tyto škody způsobilo a jak je možno tato rizika eliminovat?

Pod pojmem svahové deformace (širší pojem, zahrnující veškeré typy svahových poruch) rozumíme přemísťování horninových hmot po svazích působením zemské tíže, s výjimkou těch pohybů, při kterých materiál odnášejí transportační média (voda, sníh, vítr). Hranice mezi nimi je stanovena konvenčně, a to poměrem hornina a transportační médium 1:1. Výsledkem vlastního procesu je pak svahová deformace. Díky různorodosti svahových pohybů existuje velké množství způsobů jejich klasifikace. Studiem svahových pohybů se zabývalo a zabývá mnoho autorů, z nichž každý přináší vlastní pohled na terminologii, klasifikaci apod.

Základní a všeobecně používaná klasifikace svahových deformací definuje sesuv jako gravitační pohyb horninových hmot po svahu. Podobně byl sesuv v užším slova smyslu pojmenován jako náhlý pohyb horniny, při kterém je hmota oddělena od pevného podloží smykovou plochou.

Většina autorů rozčleňuje svahové deformace na čtyři hlavní skupiny:

Ploužení

Termínem ploužení autoři označují dlouhodobý nezrychlující se pohyb horninových hmot s rychlostí pohybu milimetry až centimetry za rok. Ploužení je podrobněji rozděleno na hlubinné a povrchové. Hlubinné ploužení má za následek rozvolnění a roztrhání horských masivů, ohýbání vrstev a blokové poruchy. V povrchové zóně, kde působí vliv sezónních změn teploty a vlhkosti, dochází k pomalému nerovnoměrnému pohybu horninových hmot, který je označován jako povrchové ploužení (creep). Tyto pohyby se projevují slézáním svahových hlín a sutí a hákováním vrstev.,

Sesouvání

Pojmem sesouvání bývá označován relativně krátkodobý rychlý pohyb. Horninová hmota se pohybuje podél jedné nebo více smykových ploch rychlostí řádově milimetry až metry za den. Sesuvy jsou podrobněji rozděleny podle tvaru smykové plochy na rotační, planární, rotačně planární a translační, podle plošného tvaru na plošné, proudové a frontální a podle aktivity na aktivní, uklidněné a stabilizované.

Stékání

Jako stékání jsou označovány rychlé krátkodobé pohyby o rychlostech metry za hodinu až kilometry za hodinu. Horninové hmoty jsou obvykle ve viskózním stavu a od podloží jsou ostře odděleny. Výsledkem stékání bývají zemní (v místech soustředěného toku povrchové i pozemní vody) a kamenité (vznikající na strmých svazích vysokých pohoří; v Alpách známé jako mury) proudy.

Řícení

Při řícení se horninové hmoty pohybují rychlostí v metrech za sekundu. Tento pohyb vzniká na strmých svazích a alespoň část pohybu probíhá volným pádem. Při odvalovém řícení nejprve materiál padá volným pádem, hromadí se u paty svahu, odkud se dále pohybuje do údolí v podobě skalního proudu. Planární řícení začíná usmýknutím části skalní stěny po planární ploše na okraj strmého svahu, kde následuje volný pád materiálu.

Pro naši republiku je převažujícím typem vzniklých svahových deformací sesouvání, tedy sesuvy. Podmínky pro vznik sesuvů můžeme rozdělit na přírodní a antropogenní. Do první skupiny je možno zařadit především nepříznivou geologickou stavbu území, hydrogeologické poměry, erozní jevy (podemílání a odnos patních částí svahů) a klimatické faktory (mimořádné srážky jsou nejčastějším spouštěcím mechanismem svahových deformací). Antropogenní, tedy člověkem dané podmínky pro iniciaci sesouvání jsou zejména: přitížení svahů násypy či stavbami, podkopání svahů v patních částech zářezy a odřezy, změna hydrogeologických poměrů (např. i nevhodně umístěnými či provedenými vsakovacími studnami). 

Jak bylo v médiích často vidět, provádět sanace svahů po jejich postižení svahovými pohyby je v mnoha případech nereálné (stavební objekty jsou již natolik zdevastovány, že je nutno je demolovat, příp. rozsah svahů v pohybu je tak velký, že jej prakticky stabilizovat nelze), časově i finančně velmi nákladné. 

Hlavní opatření tedy musí mít především preventivní charakter. Doporučujeme zejména:

• získání signálních informací o zájmovém území z existujících databází rizikových geofaktorů, např. z Geofondu ČR (www.geofond.cz)
• předběžné ohledání či posouzení pozemků odborníkem již před jeho zakoupením
• provedení inženýrsko-geologického průzkumu před zahájením stavby resp. zpracováním projekční dokumentace
• využívání moderní metody geotechnického monitoringu a to především v případech existence pochybností, či nemožnosti prokázat spolehlivost stability základových zemin běžnými metodami 
• z hlediska tvorby územního plánu doporučujeme věnovat rizikovým geofaktorům dostatečnou pozornost a při jeho zpracování spolupracovat s odborníky
• z hlediska vydávání stavebních povolení pak doporučujeme vyžadovat odborná posouzení a inženýrsko-geologické průzkumy stavebních lokalit u pozemků především ve svažitých terénech.
• Výše zmíněné činnosti je nejlepší poptat u osob, s odbornou způsobilostí v inženýrské geologii, které se na tyto činnosti specializují a mají s nimi dlouhodobé zkušenosti. Seznam těchto osob je zveřejněn na webovém portálu MŽP.
• Geologicko-průzkumné práce nepatří sice mezi zcela levné činnosti avšak s ohledem na možné dopady a důsledky nesprávné volby stavební parcely jejich výši rozhodně srovnávat nelze a měly by být samozřejmou součástí každé stavební dokumentace.